Vždyť jaké by bylo Euro třeba bez francouzského objevu Dimitriho Payeta, rodáka z Réunionu, ostrova poblíž Madagaskaru, kde s fotbalem začal a do Francie odešel teprve ve 12 letech? Nebo bez extravagantního belgického šutéra Radji Nainggolana, syna indonéských přistěhovalců, který dal ve čtvrtfinále Walesu jeden z nejkrásnějších gólů celého turnaje?

Ten poslední – rozhodující ve finále – zase vstřelil Portugalec Éder, rodák z Guiney-Bissau, který se s rodiči do nové země přestěhoval už jako dítě. A po jeho trefě jej média označují za nového portugalského národního hrdinu. Fotbalisté se za svou novou vlast bili stejně statečně jako ostatní a strhávali i ty fanoušky, kteří možná jinak imigranty v lásce nemají.

Největší hvězda vítězů Cristiano Ronaldo pak poslal jasné poselství: „Tahle trofej je pro všechny Portugalce, pro všechny přistěhovalce, pro všechny ty, kteří nám věřili,“ uvedl. Jeho spoluhráč Pepe, mimochodem rozený Brazilec, se přidal. „Reprezentovali jsme Portugalsko, krásnou zemi imigrantů, reprezentovali jsme každého jejího obyvatele. Vložili jsme do toho naši krev, srdce i slzy. A tohle je pro ně,“ ukazoval na pohár pro šampiony.

Nejslavnější francouzské góly dal muslim

V loňském roce přišlo do Evropy víc než milion uprchlíků, někteří politici mluví o největší vlně od 2. světové války. Ovšem turnaj ukázal, že přistěhovalci (či jejich potomci) jsou nahlíženi najednou zcela jinak, pokud obléknou dres své nové země.

Zpochybňovala snad česká média právo na přítomnost Thea Gebre Selassieho, obránce s etiopskými kořeny, v národním týmu? Ne, řešil se pouze jeho výborný výkon v duelu se Španělskem. Stejně jako ve Walesu oslavovali kanonýra Hala Robsonu-Kanu, v jehož žilách koluje nigerijská krev, nebo ve Švédsku truchlili nad reprezentačním loučením ikonického syna bosenských muslimů Zlatana Ibrahimovice. Výčet hráčů s rodokmenem zasahujícím mimo Evropu či do jiných kultur by byl dlouhý (jediní Rumuni měli na soupisce 23 stoprocentních krajanů).

Paradoxní je, že nejvíc takových hráčů se sešlo v týmech Francie a Belgie, tedy těch, které se v minulých měsících staly terči teroristických útoků. Francie ostatně má s těmito fotbalisty bohatou a pozitivní zkušenost, vždyť se v její sestavě objevují už od roku 1920. A její nejslavnější góly vstřelil ve finále mistrovství světa 1998 syn alžírských přistěhovalců Zinedine Zidane, podle svých nepraktikující muslim…

Nezpíváš hymnu? Nejsi vítán!

Integrace se na fotbalovém hřišti odvíjí daleko snadněji a přijetí od zbytku národa také. I když se v silně protiislámské a protipřistěhovalecké kampani také najdou výjimky. Nejmarkantněji v Německu, které přistěhovalcům otevřelo možná nejširší bránu ze všech. Tvůrce hry Mesut Özil, praktikující muslim, to před turnajem schytal od místopředsedkyně strany Alternativa pro Německo Frauke Petryové za to, že nezpívá před zápasem národní hymnu (takových hráčů byly na Euru desítky, třeba Tomáš Rosický, že).

Také mu vyčetla jeho návštěvu Mekky těsně před Eurem a vůbec všechno. „A to se s ním ztotožňují děti a dospívající,“ prohlásila rozhořčeně. Průzkum o tom, kolik z nich přestalo na tento popud zpívat hymnu, však už neudělala…

Pár dní předtím se jiný místopředseda stejné strany Alexander Gauland obul do Jeroma Boatenga, jehož otec je Ghaňan. „Lidé si ho cení jako fotbalisty, ale za souseda by ho mít nechtěli,“ prohlásil. Německá média však tyhle výboje komentovala tak, že se alespoň rychle ukázalo, že strana Alternativa pro Německo je pouhým populistickým ultrapravicovým hnutím. Prezidentka Angela Merkelová označila výroky za „hnusné“ a s ještě lepší odpovědí přišli samotné zástupci německého fotbalu.

Trenér Joachim Löw hned po úvodním zápase Němců na šampionátu, v němž Boateng za stavu 1:0 zabránil na brankové čáře vyrovnání, řekl: „Je dobré mít za souseda v obraně Jéroma.“ Německá reprezentace také zveřejnila video s mottem „Jsme rozmanití“, na němž se mění tváře hráčů jedna ve druhou.

A předseda svazu Reinhard Grindel to vystihl úplně. „Ta vlna sympatií s Jeromem Boatengem a Mesutem Özilem jen ukazuje, jak je napříč společností národní tým vnímán jako velmi úspěšný příklad integrace. Miliony Němců jsou na tento příklad pyšné, protože to, co se počítá, není původ či víra, ale odvedený výkon.“

A Němci svůj národní tým milují (stejně jako je tomu v Belgii) právě pro onu rozmanitost…